Podle dochovaných historických pramenů a s využitím publikací pana Profesora Ing. et Ing. h. c. Josefa Hromase, CSc., zpracoval Mgr. Miroslav Drahota- předseda Klubu svatého Eustacha, z.s.

Naši myslivci, podobně jako všichni myslivci ve střední Evropě, se dnes hrdě hlásí k svatoeustachovským a svatohubertským mysliveckým tradicím, které jsou u nás pevně zakořeněny již od dob vzniku první myslivecké organizace na území Čech – na panství Schwarzenbergů v Hluboké n.V. – Mysliveckého bratrstva svatého Eustacha, povoleného dopisem knížete Ferdinanda Viléma Eusebia ze Schwarzenbergu  ze dne 5. června 1692, ale také od dob Františka Antonína hraběte Sporcka a vzniku jeho Řádu svatého Huberta, založeného dne 3. listopadu 1695 v Lysé nad Labem.

Tyto staré a krásné tradice ovšem nevznikaly jednorázově, ale vznikaly již dávno před svatými Hubertem či Eustachem, Jiljím, Prokopem, Ivanem a Felixem z Valois, ale i dávno před bájnými bohyněmi Dianou či Artemidou.

Počátky tehdy ještě loveckých a dnešních našich mysliveckých tradic lze zřejmě datovat do dob, kdy na úlovcích byli zcela závislí životem nejen jednotlivci, ale mnohdy i celé rody či kmeny našich prapředků.

Lovci brzy sami začali chápat, že pro úspěšný lov je třeba zachovávat určité osvědčené postupy, především při lovu samém (vyhledávání zvěře, stopařství, dobrý vítr, nepozorované přiblížení se na loveckou vzdálenost, vábení, apod.), až po konečný cíl - vlastní lov a ošetřování zvěřiny a v té souvislosti začaly postupně vznikat různé rituály před lovem, při lovu a i po něm.

Tyto osvědčené postupy a různé úkony totiž ovlivňovaly lovecký úspěch již před samotným lovem a také po něm, což nakonec vedlo k zavádění a dodržování výše uvedených rituálů.

Různá božstva a bohy či svaté, kteří měli chránit lovce a být jim zárukou jejich loveckých úspěchů, začali ovšem uctívat sami lidé a zbožňovali je především z obav před možným úrazem či loveckým neúspěchem podle starého latinského rčení „timor fecita dios“ (strach tvoří bohy).

Různé oběti těmto božstvům, se předávaly opět podle zavedených rituálů a tak vznikaly nové a nové myslivecké tradice, přetrvávající v různých podobách až do dnešní doby (jako třeba ve formě nejprve svatoeustachovských a nyní spíše svatohubertských mší).

Mnohé z takto vzniklých tradic jsou již dnes ovšem zapomenuty, mnohé ovšem přetrvávají, a to obvykle ty, které mají jakési racionální jádro prověřené časem.

Toto jádro se v současnosti ovšem někdy velmi těžko hledá a očišťuje od různých tzv. historických nánosů, které k nim postupně přidávaly předcházející generace lovců a později také myslivců.

Je velice vhodné, obzvlášť v současné době, si některé z těchto tradic připomínat, právě z pohledu myslivců na přelomu 20. a 21. století.

Je potřeba si také položit velmi důležité otázky.

Máme totiž ještě vůbec zájem na dodržování zdánlivě přežilých tradic?

Je důležité ne mysliveckou veřejnost seznamovat s těmito tradicemi a vhodně na ně upozorňovat?

Na tyto otázky je třeba jednoznačně odpovědět, že zcela nepochybně ano.

Tyto tradice se totiž staly nedílnou součástí kultury lovu a myslivosti a tím i kultury a etického přístupu ke zvěři a přírodě vůbec, nejen u samotných myslivců, nýbrž celého našeho národa.

Kultura každého národa je nepochybně tvořena součtem kultur všech jeho společenských vrstev od historie až po současnost.

Je samozřejmé a nezpochybnitelné, že s vývojem společnosti se vyvíjí i její kulturnost, přitom se ale nesmí pro nové a moderní podněty zapomínat na staré, vžité a osvědčené tradiční hodnoty, tvořené předcházejícími generacemi na základě jejich, většinou dlouhodobých a potvrzených poznatků.

Musíme se neustále hlásit ke všemu tomu dobrému, co tyto generace před námi vytvořily, a to všechno dobré dále i rozvíjet. Je ale zároveň třeba předávat k tomu zkušenosti naše, opřené zejména o nové vědecké poznatky.

Osvědčené tradice z minulosti nám neustále připomínají a potvrzují, že nesmíme všeobecně zavrhovat všechno to tzv. staré, ale současně že se nesmíme bránit ani ničemu novému - pokud to ovšem přináší pokrok.

Naše česká myslivost je toho krásným příkladem. Zachovala si mnohé tradice historické, ale současně k nim předává i tradice nové - moderní.

Nejvíce loveckých tradic zřejmě vzniklo už v lidské prehistorii, kdy na výsledcích lovu bylo mnohdy závislé přežití lidského rodu. Do tohoto období zřejmě spadá vztah člověka k prvním loveckým zbraním a nástrojům, k jejich výrobě a ošetřování, ale také k vlastní bezpečnosti.

Lze sem zahrnout zřejmě i způsob prezentace úlovků a jejich lovců, kladení zvěře na pravý bok a předávání úlomků úspěšným a šťastným lovcům. Zřejmě sem spadá i zachování úcty ke zhaslé zvěři jako zdroji obživy a konečně i ošetření zvěřiny.

Rovněž sem lze zahrnout zcela určitě i počátky oslav úspěšných lovů – našich dnešních tzv. „posledních lečí.“

Tyto a další zvyklosti, dochované až do naší doby, nevznikly najednou či dokonce na jednom místě.

Předávaly se zřejmě vlivem přenášení různých kultur z jednoho místa na druhé a zdomácňovaly zejména tam, kde měli lidé pro zachování těchto tradic pochopeni - a tedy i nezbytné kulturní podvědomí.

Buďme tedy právem hrdi na to, že mnohé lovecké zvyky jsou i součástí kultury našeho českého národa. Doba stěhování národů a následný vznik šlechty přispěly k mísení i loveckých kultur.

Vznikl nový přístup společnosti k lovectví a v našich podmínkách i k myslivosti.

Myslivost je takový typický český pojem (název), jehož ekvivalent nenalézáme v jiných světových jazycích, jež ustrnuly pouze na pojmech lov či lovectví.

Právě pojmy lov a lovectví jsou dnes velkým trnem v očích a zdrojem neustálého napadání ze strany různých a jednostranně zaměřených tzv. pseudoochránců, působících zejména v zahraničí, ale v současné době a stále více i u nás, jimž mnohdy nestojí ani za námahu seznámit se se skutečným obsahem pojmu myslivost, používaného právě v českých zemích.

Myslivost začala vznikat v dobách, kdy existence člověka již nebyla zcela závislá na úspěšných lovech divoce žijící zvěře, ale kdy byla tato zvěř chápána jako nedílná součást přírodního prostředí, v němž měla mnohdy dokonce větší hodnotu než samotné lesní či zemědělské porosty.

Právo lovu si přivlastnili velcí vlastníci pozemků, především panovníci a následně i šlechta, které panovníci tato svá práva popouštěli,  jako  uznání jejích zásluh, nebo z důvodů její stále narůstající moci, na níž byli sami panovníci mnohdy i závislí.

Obvykle si panovníci, alespoň zpočátku tohoto procesu, vymiňovali právo lovu zvěře vysoké -  jelení a zřejmě i odtud ji dodnes označujeme jako zvěř královskou.

Noví vlastníci loveckého práva velice rychle pochopili zejména společenský význam všech loveckých akcí, na které se sjížděli významní hosté z daleka, aby v příjemné náladě, a po vlastním lovu, projednali mnohdy i velice důležité státní, rodinné či majetkové otázky.

Pro významné hosty ovšem musely být připraveny hony s tomu odpovídajícími (tj. co největšími) výřady. Toho bylo možno dosáhnout pouze intenzivními chovy co nejrůznějších druhů zvěře, k nimž bylo nutno zajistit dostatek odborného personálu s odpovídající kvalifikací.

A tak se v našich zemích postupně zakládalo mnoho nových obor a dovážely se k nám i nové, u nás do té doby neznámé druhy zvěře, jako např. králík divoký, daněk či bažant. Chov bažantů si pak vyžádal zakládání bažantnic, jejichž úroveň má dodnes celosvětový ohlas.

Myslivost se tak rozšířila a rozvinula z pouhého lovectví o cílevědomé chovatelství zvěře, které spočívalo především v dochování se co největších stavů zvěře.

Myslivci dosahovali příslušné odborné kvalifikace tím, že byli přijímáni do učení k významným myslivcům na jednotlivých panstvích s úspěšnými chovy zvěře a po vyučení byli slavnostně pasování a přijímáni mezi právodatné myslivce.

Myslivci byli také obvykle za své zásluhy osvobozováni od poddanských povinností, což pro ně znamenalo dnes již nepředstavitelné úlevy.

Měli proto zájem, aby tyto výhody získali i jejich potomci, takže se toto svobodné povolání přenášelo z otců na syny mnohdy po několik generací.

Vznikaly tak celé slavné rody právodatných myslivců.

Myslivci ale současně neměli zájem na tom, aby se s jejich znalostmi a chovatelským uměním seznámili tzv. ne myslivci, jejichž cílem bylo také osvobození se od poddanských povinností.

A proto začali nazývat různé části těla zvěře i její chování a také lovecké úkony či zařízení pro nezasvěcené dosud neznámými pojmy, aby tím zahalili svou odbornou činnost jakousi rouškou tajemnosti.

Tak zřejmě vznikl i náš největší poklad a to naše krásná česká myslivecká mluva, vyznačující se tím, že má svůj původ mezi prostými českými lidmi a že se v ní, na rozdíl od jiných profesních výrazů, nenajde jediný vulgarizmus!!!

To platí do dnešních dob a tuto krásnou a slavnou tradici je nutno dodržet i do budoucna.

Vystihuje se tím tak nejen emoční, ale zároveň i celkově hluboký vnitřní vztah myslivců ke zvěři, který rychle pochopili i naši ne myslivci, a proto také následně vzniklo tolik pohádek, povídek, básní a písniček o myslivcích, přírodě a o zvěři.

Postupem času myslivci začali chápat, že cílem jejich snažení není pouze chov velkého množství zvěře, ale že stejný a větší význam, má i její kvalita.

Myslivci začali chápat, že na kvalitu zvěře má vliv nejen vlastní chov zvěře, ať již divoký, polodivoký či intenzivní, ale že svůj nezastupitelný podíl tu má i životní prostředí zvěře.

Myslivost se tedy začala rozšiřovat z dosavadního pojetí chovatelského i o aspekty přírodně-ochranářské.

Myslivci začali iniciovat vydáváni různých mysliveckých zákonů, týkajících se především částečného až úplného hájení samičí či vzácné zvěře a i mysliveckých zákonů, týkajících se nejen ochrany zvěře, nýbrž i jejího životního prostředí.

S velkým rozvojem zemědělství a se současným snižováním lesních ploch docházelo i k množení drobné zvěře (zajíců, koroptví), k níž našli vřelý vztah zejména drobní zemědělci – tzv. selský stav, kteří k této drobné zvěři získali i zákonná práva lovu.

Tímto se celá myslivecká kultura, vyjádřená i dávnými zvyky a tradicemi, rozšířila mezi nové vrstvy obyvatelstva, které rychle a rády přejímaly vše pokrokové a krásné, co jim myslivost i touto cestou nabídla.

Mysliveckou etiku jsme si od té doby zvykli chápat jako nezpochybnitelnou úctu ke zvěři, včetně jejího životního prostředí, dále v celkovém přístupu člověka ke zvěři jako nenahraditelné součásti naší přírody, založeném na zkvalitňování jejích chovů, na její ochraně před škodlivými činiteli a konečně i na jejím kulturním způsobu lovu.

Tehdejší velcí vlastníci půdy – zejména šlechta mezitím hledali další zdroje, rozšiřující paletu mysliveckých možností a začali k nám dovážet nové druhy zvěře, z nichž se tu osvědčily zejména ondatry, ale i chovy zvěře mufloní, kamzičí, jelenů sika či viržinských. Ani si neuvědomujeme, že uvedené druhy zvěře tu s námi žijí již téměř 100 až 150 let a že tu prakticky zcela zdomácněly.

Rozšíření počtu všech těchto výše vyjmenovaných nových druhů zvěře přinesl u nás také tzv. „malý honební zákon“ v r. 1929 - který upravoval doby lovu a hájení. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti dochází k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí). Malý honební zákon byl přijat po velmi tuhé zimě, jíž tehdy padlo za oběť mnoho druhů zejména ptáků, kteří tak konečně byli celoročně hájeni, a to mysliveckým zákonem!!! Tím pokračovala přeměna myslivosti zaměřená chovatelsky na činnost myslivecko-ochranářskou, kterou takto můžeme chápat i v současných podmínkách, kdy je sice myslivecká činnost od ochrany přírody uměle oddělována (především však všemi těmi samotnými pseudochranáři), ale nic to nemění na skutečnosti, že právě myslivci dobře chápou, že zvěř bude dobře a zdravě žít pouze ve zdravé a různorodé přírodě, k jejímuž oživení jsme také sami reálně, tj. vlastní prací odedávna přispívali a chceme tak pokračovat i v budoucnu.

Současně s novou orientací myslivosti vznikaly i nové zvyky a tradice, a to místně či krajově a nakonec i celostátně, zejména když se k jejich dodržování programově přihlásila v roce 1923 založená Československá myslivecká jednota.

I ostatní myslivecké organizace, které v současnosti působí na území celé České republiky, zaujímající k zachování mysliveckých tradic stejné stanovisko.

Za nejvýznamnější z těchto nových tradic lze považovat především hájení zájmů zvěře nejen z hlediska její vlastní existence, ale také z hlediska zvyšování její kvality.

Tomu napomáháme a je třeba i nadále napomáhat jednak prosazováním odpovídajících právních norem, ale konkrétně také prosazováním odpovídajících chovatelských záměrů, založených na vědeckých poznatcích.

Jde zejména o zakládání a činnost chovatelských oblastí pro různé druhy zvěře, podporu intenzivních chovů drobné zvěře a také o podporu znovuzavádění již mnohdy mizející zvěře do naší přírody.

Zájmy zvěře při všech legislativních a praktických úpravách musíme nutně a vždy považovat za prvořadé.

Teprve potom je možno brát v úvahu obecné zájmy myslivosti a konečně až v třetí řadě zájmy myslivců či podnikatelů s půdou, honitbami, apod.

Velmi diskutovanou otázkou v současnosti je určitá vyváženost mezi počty zvěře a jejím životním prostředím.

Konkrétně v případě prostředí lesních porostů či zemědělských kultur, na nichž vznikají působením zvěře škody, ať již zvýšenými stavy některých druhů zvěře anebo při jejím zneklidňování a narušování jejich biorytmů, apod.

Podpora emocí zaměřených proti zvěři, jak je lze pozorovat na straně uživatelů či vlastníků honiteb, nebude tou správnou cestou, která povede k řešení těchto problémů.

Cestou může být pouze vědecký doložený přístup ke konkrétním honitbám, ke konkrétnímu hospodaření a ke konkrétním úkolům, omezujícím škody vznikající na obou stranách (škody způsobené zvěří, ale zároveň i na zvěři) na nějakou únosnou mez.

Je třeba připomenout, že vědecký přístup je další z tradic, které nám přinesla moderní doba a kterou je nutno dále podporovat a rozvíjet.

Nejedná se pouze o vědecký přístup ke škodám zvěří a na zvěři, ale i o stejný přístup zejména k chovatelským činnostem, ale i v dalších myslivecko-chovatelských činnostech.

Stejně jako dříve, tak i dnes je nutné se zaměřit na soustavné zvyšování odborného přístupu při řešení všech stávajících otázek v naší myslivosti.

Cestou k tomu je i péče o prohlubování odborných znalostí našich myslivců a současně i seznamování tzv. nemyslivecké veřejnosti s naší činností a o našich nových poznatcích.

Za významnou a nenahraditelnou novou tradici lze považovat zakládání a vedení kroužků mladých myslivců pro jejich neobyčejný význam při udržování kontinuity mezi generacemi nynějších a nastupujících myslivců.

Vznikají také nové tradice uvědomování nemyslivecké veřejnosti o naší činnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, knih a v poslední době i prostřednictvím sociálních sítí. Jde o činnost ve většině případů veřejností sledovanou a přijímanou.

Žádnou z možností prezentace myslivecké činnosti nelze opomíjet, ale naopak co nejpůsobivěji využívat.

Úspěšně se vžily a veřejnosti jsou velmi dobře přijímány Dykovy myslivecké signály a lovecká hudba všeobecně.

Za poměrně novou tradici lze označit i pojmenování posedů či jiných mysliveckých zařízení, neboť tyto názvy slouží nejen k identifikaci těchto zařízení, ale jsou i jistou upomínkou na zasloužilé myslivce, pokud jsou po nich nazývána.

Musíme dostat myslivost do povědomí široké veřejnosti, neboť ta musí konečně pochopit, že ta naše česká myslivost je ve svých tradicích napojena nejen na lov zvěře, ale že má mnohem širší obsah, vyjádřený tradiční kulturou a kulturními tradicemi našeho národa.

Dříve jmenované zájmy myslivců a majitelů honiteb či honebních pozemků je také nutno posunout na vyšší úroveň ve prospěch zvěře tak, aby ve svém důsledku přispěly k dobrému jménu naší české myslivosti, které si ve světě stále ještě zachováváme.

Ve vztahu k vlastníkům pozemků je nutné docílit - právě v souladu s tradicemi naší české myslivosti – že pochopí nutnost až nezbytnost existence živé a co nejvyváženější přírody kolem nás.

Z této přírody nelze vyčlenit žádný živý organizmus a samozřejmě ani zvěř, chovanou v odpovídajícím množství a kvalitě.

To znamená, že je musíme přesvědčit naší argumentací a činy, že nebudou bránit tvorbě takových honiteb, které jsou pro žádoucí druhy zvěře a jejich chov výhodné a nezbytné.

Je třeba, aby vlastníci pozemků pochopili význam zvěře jako národního bohatství, na němž nelze zbohatnout.

Tržní požadavky neúměrného nájemného zakládají totiž logicky řetězovou reakci, promítající se negativně nejen na stavech, ale v poslední době už i na kvalitě zvěře.

My myslivci musíme - také v souladu s tradicemi předchozích generací – i nadále využívat své odbornosti k činnostem směřujícím k řádnému chovu zvěře, aniž bychom přitom prosazovali své osobní zájmy, ať již při tvorbě honiteb či při řešení sousedských sporů, někdy vyhrocených až ke skoro pytláckým jednáním.

Odkaz mysliveckých tradic dnešku lze tedy spatřovat především v řádném výkonu práva myslivosti, spočívajícím v přebírání všeho dobrého z dřívějška a v tvorbě nových tradic, s jejichž pomocí chceme i dále šířit dobré jméno naší české myslivosti nejen u nás, ale i ve světě.

Poslední opravdu velikou připomínkou založení kapličky sv. Eustacha v roce 1697 byla slavnost k znovuobnovení kapličky v roce 1947, tedy krátce po skončení 2. světové války a v tehdy ještě relativně svobodné republice. K této přiležitosti byla vydáná publikace "Křivoklátský památník 21. IX. 1947" v souvislosti s uctěním památky československých myslivců - obětí boje za svobodu národa. Hlavní hybnou silou byli pražský ak. mal. Miloš Endler a Ing. Otakar Kokeš, významný český lesnický a myslivecký publicista - charakterní lesník později pronásledovaný komunisty. V této příležitosti stojí za to připomenout trochu z mysliveckých tradic, které nás provází a zároveň i zavazují pro budoucnost.

Je krásným starým zvykem českých myslivců, že kladou svým druhům, s nimiž se loučí, na jejich hrob zelenou snítku - jako poslední zálomek.

V dobách okupace nacisty ztratili českoslovenští myslivci velmi mnoho svých druhů, s nimiž se nejen nemohli rozloučit, ale kterým nemohli odevzdat na poslední cestu ani ten drobný zelený pozdrav našich krásných luhů a hájů. Kdo tehdy v roce 1947 mohl ovšem tušit, že nadcházejících 40 let vlády komunistů přinese mnohdy také velké utrpení některým mysliveckým druhům a  jejich rodinám.

Tehdy v roce 1947 byla na zadní stranu kapličky sv. Eustacha na Křivoklátě umístěna kovová deska s nápisem: "ZASTAV SE MYSLIVČE, A VZPOMEŇ DRUHŮ PADLÝCH ZA SVOBODU A VLAST".

V letošním roce, kdy si připomínáme 320 let od založení kapličky, kterou  nechal v r. 1697 postavit vrchní lovčí Jan Kryštof Rayman jako poděkování za své propuštění z vězení, kde byl žalářován za pomoc při útěku fořtknechta křivoklátského velkostatku Jana Sixty, který 18. května 1687 zastřelil pytláka, za což byl krajským úřadem uvězněn.

Tehdejší "landjäger" Jan Kryštof Rayman dopomohl Sixtovi k útěku, za což byl císařským krajským úřadem sám uvězněn a obžalován. Propuštěn byl teprve po dvou letech, když již "od blech a ginssych podobnych nerzestej byl przemoziony", a to až na základě žádosti, adresované císaři Leopoldovi. Jako poděkování za vysvobození z nezaviněné vyšetřovací vazby nechal postavit nad Křivoklátem barokní kapličku, která byla 1. srpna 1697 zasvěcena sv. Eustachu, patronu myslivců.

Krásné jsou pomníky z kovu, ještě krásnější jsou pak z mramoru. Ovšem vůbec nejkrásnější jsou však ty, které si lidé budují svými činy v srdcích svých potomků a následovníků.

Památka všech myslivců padlých za vlast a za svobodu musí být věčně připomínána, neboť i jejich oběť pro národ musí být na věčné časy výstrahou před nebezpečím, jež pro svobodu znamená nejednotnost...

Památka všech našich mysliveckých druhů, které si vyžádal tvrdý boj o národní budoucnost je tak uctívána v místech pro naši českou myslivsot nejvýznamnějších, na místech, která leží takřka v srdci Čech a kde se často tvořila historie našeho národa. Vzpomínáme na ně a budeme i v budoucnu vzpomínat v nejnádhernějším chrámu světa - v chrámu tisíce let starém - ve věčně živém českém lese.

Velice aktuální je i dnes výzva tehdejších aktivních činovníků a velikých českých myslivců:

"Poutníče, který kdykoli vstoupíš na tato místa, vzpomeň s úctou památky mrtvých myslivců, jejiž oběť v době největšího temna, které kdy v našich zemích panovalo, přispěla k vykoupení svobody Tvé i Tvého národa!"

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.